V městě mrtvého šéfa X.

zpět

V městě mrtvého šéfa X.

...reportáž ze smutečního Zlína...Franta Kocourek 1932

 

U Tomáše Bati.

 

V zahradním nádvoří nemocnice přecházejí pacienti. Jdeme s primářem horkým chodníkem až k poslednímu pavilonu, „teoretickému“, jak říká dr. Albert, protože to není jen pitevna. V rohu pozemku, pod zeleným příkrovem rázně stoupajícího terénu stojí pavilon, na přízemních dveřích nápis „Manipulace – sklep“. Zřízenec otevírá, vcházíme chodbou, nové uzamčené dveře a za nimi uměle chlazená místnost se dvěma rakvemi.

V jedné, v rohu, pod skleněným víkem leží mohutný pilot Brouček, s tváří prohlédající mezi květinami. O něco dál, uprostřed místnosti také pod skleněným víkem leží Tomáš Baťa, ve smokingu, s černým motýlkem pod žlutou tváří, upravenou s velkým lékařským úsilím pro pohledy pozůstalých. Čelo a vrchní partie hlavy zachovala ještě původní rysy, spodní část je již deformována, tváře se rozbíhají do šířky, místo aby se sbíhaly k bradě. Zavřené oči, zavřené rty, na prsou sepjaté ruce, tak tu odpočívá po celoživotním spěchu, po stupňovaném tempu, které ho zabilo.

Tvé srdce se zastavilo, Tomáši Baťo, a s tím se zastavilo srdce celého Zlína, toho města, kterému jsi dal nejenom hmotu a obrysy, ale i ducha. Zlín a celé tvé dílo žilo tebou, tebou dýchalo a rostlo, z tebe vycházelo a v tobě se nacházelo. Ano, zabezpečil jsi své továrny, zbavil jsi své město dluhů, dal jsi pevné základy další práci a prosperitě. Ale nejsou dva stvořitelé. A nebudeš mít nástupce, třebas se jmenoval Baťa a třeba byl tvé krve. Ano, půjde to, proč by ne, když si myslil i na budoucnost, ale budou to jen dobré továrny na boty, nebudou to už nikdy Baťovy závody a to byl daleko širší a hlubší pojem, než fabrika, všude, kam jsem se ve Zlíně podíval, jsem našel stopy toho, stopy, které zavěje čas a budou zapomenuty, i když na tebe nikdy nikdo nezapomene. Už teď – ještě jsi tu a ani tě nedali do země – se objevují zakřiknutí dosud lidé, nad nimiž jsi ty uměl vítězit, a proti nimž nesmějí být slabí tvoji následovníci. Ve slavnostní náladě pohřbu se chovají ještě opatrně, ale myslí již na své osobní zájmy, které za tvého života nemohly hlodat hradbu tvého díla. Ze široka zdaleka se soustřeďují v dnešní den s myšlenkami k této rakvi, v níž ležíš, bezbranný hrdina, tak, jak jsi padl. Vedle pozdravů bolesti, obdivného vzpomínání a úcty se tlačí k tvé rakvi i tví nepřátelé, nejenom obchodní, ale nepřátelé všeho, co je neobvyklé, nadprůměrné, veliké, jedinečné. Závistníci, řemeslníci, řemeslníčci zničení tvým rozmachem, konkurenti, noví ctižádostivci, jímž se tvým pádem dostalo nečekaně nového místa na slunci spekulace, a nedozírná spousta těch, kteří umějí v životě jediné dobře: pochybovat o práci, s kterou se jiní perou a kritisovat s výšin své plané ješitnosti. I nad tvou rakví a nad tvým hrobem budou snad někteří z nich oficiálně mluvit. Ale je to běh lidských věcí a tys to věděl lépe, než kdokoliv jiný, protože tvůj život byl boj s lidmi na nejširší frontě, jakou si pro smrtelníka dovedu představit. Když jsem poznal několik lidí, kterým jsi projevil důvěru a v kterých zůstalo kus tebe, lituji, že jsem tě nepotkal dříve, že se to stalo až tady, na neodvolatelném konci tvé dráhy.

 

                                                                           ...pokračování příště....

zpět