V městě mrtvého šéfa VIII.

zpět

V městě mrtvého šéfa VIII.

...reportáž ze smutečního Zlína...Franta Kocourek 1932

 

V nejnovějším oddělení Baťovy nemocnice.

Na kraji zahradního města, mezi poli, pod hřebeny lesů, které sestupují nízko k jejím pavilonům, je umístěna Baťova nemocnice. Je to poslední tři dny střed Zlína, protože tam, v pavilonu pitevním, leží v rakvi jeho srdce, leží tělo Tomáše Baťi.

Přízemní pavilony nemocných seřazeny podél dvou betonových chodníků, mezi nimiž je veliká volná prostora, vyplněná jen zelení a květinami, stejně jako prostora mezi jednotlivými pavilony, do nichž se vjíždí ambulantními vozíky přímo s chodníků. Sedmnáct lékařů, kteří si dávají u nemocničních hodin propichovat své lístky jak dělníci v továrně. Stav nemocných 146, jinak víc, těsně kolem dvou set. Je po dovolených. V hlavní budově, kde jsou operační sály, navštěvujeme nejmladší oddělení Baťovy nemocnice, oddělení stomatologické, zubolékařské.

Jeho šéf je také mladý člověk, 32letý doktor Fr. Bartoš. „Když Baťa hledal někoho pro vedení zubolékařského oddělení, jel jsem se představit sem, do Zlína. Dobrá, zkusíme to s vámi, bylo mi řečeno. Půl roku nebudete mít podíl na zisku, budete dostávat jen plat. Potom uvidíme. Ptal jsem se, kde je oddělení. Zavedeme vás tam, řekli mi. Přišli jsme do místnosti, kde byly holé zdi, holé stropy a rozkopaná podlaha. Zůstal jsem překvapen stát. To si musíte sám všechno zařídit, řekli mi a nechali mě v zamyšlení nad rozkopanou podlahou. To víte, nebyl jsem na takový styl z naší kliniky zvyklý. Ale dal jsem se do toho a jak vidíte, povedlo se mi to. Nejdříve jsem měl jedno křeslo, to nejlepší, které existuje, americký výrobek, montovaný v Berlíně, poháněné elektricky stlačeným vzduchem, sedněte si do něho, hned vám ukážu, co tady všechno je a jak se s tím pracuje. Stálo padesát tři tisíc. Pacientů začalo přibývat, musil jsem přibrat síly a koupil jsem další dvě křesla, to už jsem ale zajel do Berlína a tam jsem na ceně každého usmlouval šest tisíc. To se panu šéfovi náramně zamlouvalo. A na podzim co nevidět budu přikupovat další dvě, oddělení se rozšíří o dvě místnosti. Máme svou zubotechnickou dílnu s nejmodernějšími přístroji, půjdeme se tam podívat, ale než vstanete z toho křesla, musím vám říci, že v něm seděl několikrát pan šéf a že to byl ideální pacient. Jednou bylo třeba vytrhnout mu zub. Ptal se , neškodí-li injekce, umrtvování bolesti že je něco proti přírodě. Když je přirozené, aby něco bolelo, je přece správné, když to bolí. Řekl jsem mu, že asi tak u tří procent lidí může mít injekce škodlivé následky, otok nebo dodatečnou bolest. Přemýšlí chvíli a potom povídá:

To já bych mohl patřit do těch tří procent a nemohu si dovolit, abych byl třeba oteklý, když sem za mnou někdo přijede. Vytrhněte mi ho bez injekce.“ Vytáhl jsem mu ho ve dvou vteřinách. „Vidíte,“ řekl mi, „bylo to dřív něž by řekl „vepř“ (ne švec, pozn. pisatele). Když jsme ho prosili, aby nám napsal něco do naší knihy pacientů, napsal tam: „Zuby se mají tahat s bolestí. Tomáš Baťa.“

Po prohlídce technické laboratoře, kde se pod prudkým plamenem nahřávala zlatá korunka, jdeme do zubního oddělení dětí, které tu mají své stolky, lavice, pohádkové obrázky na zdi a houpací koně na balkoně, odkud je vidět na celou nemocnici.

 

                                                                                      ...pokračování příště....

zpět