V městě mrtvého šéfa VII.

zpět

V městě mrtvého šéfa VII.

...reportáž ze smutečního Zlína...Franta Kocourek 1932

 

Jitro ve standardním ráji.

Čtvrtek den 14. července, den pohřbu. Od svítání jasný barevný krásný den s ranci bělostných mraků na modré obloze přikrývající půvabný kraj. Červené krychle svítí v zeleni, nahé děti běhají v zahradách, oddělených jen betonovým chodníčkem. Jistě nejsou samí hodní Fridolínové ve Zlíně, ale je krásné, že mezi námi není ani jeden plot. Otvírá se třetí den po pádu Tomáše Baťi, jemuž tu nikdo neřekne jinak, než „pan šéf“. Hospodyně otevírají dveře a tančí kolem svých domků, mužů, dětí ranní pantomimu se džbery, umyvadly, nádobím. U asfaltové silnice na pokraji kolonie se sešly čtyři, podaly si ruce a začínají rozhovor na rozhraní svých standardních královstvíček. Jsou teď svátečně přioděny, ve vyčištěných botách, hedvábných punčochách.

Kdepak dřív, jak se dělaly boty, to by se dnes neprodal ani jeden pár,“ říká jedna z nich těm ostatním, také Baťovým dělnicím.

A to jsme dělaly tehdy do deseti, jedenácti hodin večer!“ přizvukuje druhá, vzpomínajích starých časů, kdy začínaly s Baťou dílo ve velkých rysech.

Pan šéf by byl spokojen, kdyby je viděl, s jejich dětmi a zahrádkami v slunečních barvách svého pohřebního dne. Lesklou silnicí jezdí auta, autíčka a motocykly, a ti, kdo v nich sedí, jsou samí obuvníci, ať se podíváte na kteréhokoliv chcete. Jejich jsou vozidla, jejich silnice, jejich jsou vily a zahrady. Začínají se scházet a sjíždět smuteční hosté, všechny cesty dnes vedou do Zlína.

Potkáváme dělnici. Osm let pracovala v továrně, potom se vdala za dělníka v továrně. Dává se s námi do hovoru, bez nejmenšího tušení, že jsem od péra.

No tož, bude to čím dál horší,“ říká. A když jí přítel namítá, že se třeba nic nezhorší, odpovídá, s pláčem stále víc na krajíčku: „Tož nemusí to být nejhorší, ale takové, jako za pana šéfa to nebude nikdy. Protože kdo by se obětoval pro práci tak jako on? Ti ostatní kolem něho pracují pro zisk, on pracoval jen pro náš zisk, pracoval, aby ostatním opatřil práci. Kdopak to tady všechno udělal? Když jsem přišla před dvanásti lety, nebylo tady zhola nic.“

Je to první člověk ve Zlíně, kterého vidím plakat. Pláče tak s přestávkami od úterního rána a bude možná nadlouho po pohřbu plakat ještě víc. Protože to, co nám říká, by se mohlo vyplnit.

Když se muž ožení, musí se starat o práci, to se rozumí, ale kdo teď opatří mužovi práci? - To já jsem viděla kolikrát v továrně věci, o kterých pan šéf nevěděl. Ale když se to dověděl, vyházel pár chlapů, teda vedoucích, a bylo nám zase dobře. Co teď, když on není, kdo se nás zastane, jak to bude vypadat, když nebude nikdo nad nimi? Budou si dělat, co se jim zlíbí. Ó jé, to já si už dovedu představit.“

Loučí se s námi. Musil jsem na její slova a pláč silně myslit, když jsem téhož odpoledne četl Baťovu závěť:

První podmínkou prospívání našeho závodu jest, abyste se nedomnívali, že závod jest jen Váš, jen pro Vás...V rozvoji našeho závodu jsme spatřovali rozvoj a zajištění blahobytu celého našeho kraje...Byla to touha tvořit, poskytnouti stále a stále většímu množství lidí účasti na výhodách, které náš závod jak zaměstnancům, tak zákazníkům poskytoval. Pokud budete této veliké idei sloužit, pokud budete ve shodě se zákony přírodními, i lidskými. Jakmile ale budete každý pamatovat na sebe, jakmile přestanete sloužiti svým závodem všeobecnu, stane se zbytečným a padne neodvratně.“

zpět