V městě mrtvého šéfa V.

zpět

V městě mrtvého šéfa V.

Franta Kocourek - reportáž ze smutečního Zlína 1932

 

Procházka třídou A.

Na hlavní třídě továren, A, vedoucí od hlavní brány do délky asi tří kilometrů a protínané příčnými ulicemi č. 1, 2, 3..., je ve středu 13. července před desátou hodinou večer ruch, ale netovární. Zajíždějí sem auta s neobvyklým nákladem prken a latí, skládají je tady, na hlavní třídě. Deset dělníků začalo kopat po obou stranách třídy jámy do betonových chodníků, aby zapustily stožáry pro smuteční prapory. Asi ve třetí budově od brány, standardní tovární budově, je už tma, jen dole za skleněnou stěnou září světlo. Je to obdélníková místnost, přechodné sídlo správce budovy. Na stěně Baťův portrét přeťatý flórem a pod ním červeně zhotovená tabulka s jeho jménem a letopočtem, který uzavírá kruh života: 1876-1932. Ano, to bylo roku třicátého druhého, dvanáctého července před šestou hodinou ráno, bude se říkat.. Pod portrétem stoly a nad nimy sedí a stojí nachýleni chlapci. V rukou tužky a pera, zadívaní do papírů, u diagramů, za psacím stolem. Kdo jsou ti chlapci a co tu dělají tak pozdě? Představuji vám záruku dobré budoucnosti zlínských závodů, šéfovu naději a pýchu, Baťovy „mladé muže“, členy internátů, jejichž okna hoří do noci z paláců nedaleko tovární brány, nad Masarykovou školou a obchodními domy. Ačkoliv jim všem hledí ještě z očí obecná škola, zaučují se prakticky do vedení závodů. Za dohledu a rady správce pracují na písemnostech dílen, teď na příklad vypočítávají výplatu, povolenou mzdu, účast na zisku. Osm, deset takových chlapců najdete standardně v každé standardní správcovně, půjdete-li dál podél továrních budov: kolos už třeba spí, ale dole ve správcově místnosti se svítí a mladí muži pracují.

Nad vámi ke hvězdám vybíhá mrakodrap skladu hotové obuvi. Od hvězd tiše k vám s desátého patra sjíždí veliká, osvětlená zdviž, a jiná, stejně veliká se vznáší vzhůru. Ta jede pro náklad, ta druhá ho přináší. A dělníci skládají krabice do velikých krychlí, krabice, v nichž jde Baťova obuv do celého světa. Zakrátko se blíží dvě veliké, teď ještě přimhouřené oči největšího nákladního auta viděného v ČSR, Büssingu. U hromady se zastavuje motorový vůz 280 HP, do něhož se vejde náklad dvou železničních vagonů. Do vlečňáku za ním připojeného se vejde jeden vagon. A tak, až naloží a vyjede z brány tovární, budou na cestě do světa tři železniční vagony obuvi za jedním volantem. Řada Büssingů, řada jiných aut stojí opodál skladiště, ještě dnes v noci vyjedou s nákladem do Prahy, do Vídně, do Hamburku.

Do hučení motorů v jiné budově praská drobnými výbuchy vzduch při válcováni gumy, v koželužně přejíždějí pod mocným tlakem válce přes kůže na kovovém podkladě. Dirigovány nohou dělníka. Nad třídami a ulicemi továrny se táhnou ochranné sítě pod lanovými drahami. Nic se nepřeváží ulicemi, všechny budovy jsou spojeny lanovkou, jejíž vozíčky jezdí vysoko nad hlavami chodců. Jenom těžké zboží, guma, stroje nebo zásoby kůže jezdí po kolejnicích, posunovány dvěma vlastními lokomotivami.

Toto zde je čtverka, moje budova,“ říká pan Hudeček. Kolik máte platu? „Mám nejvyšší týdenní plat, dosažitelný v našich závodech. Pět set korun. Pan šéf nemá ani o korunu víc. Ale vedle toho mám jako každý u Bati podíl na zisku. To si ukládám na konto. Kolik si dávám měsíčně na konto? Někdy deset tisíc, někdy míň a někdy víc."

A kolik si vydělají dělníci ve vaší čtyřce? „Až 1000 korun týdně za 9 hodin denní práce. Ale když chce může vydělat víc, to záleží jen na něm.“

 

                                                                                  ...pokračování příště...

 

zpět