V městě mrtvého šéfa IX.

zpět

V městě mrtvého šéfa IX.

...reportáž ze smutečního Zlína...Franta Kocourek 1932

 

Rozhovor s primářem Albertem.

Ředitel nemocnice, primář Albert, mě zavádí do vzorné posluchárny ortopedického oddělení. Ušlechtilá tvář lékaře s prošedivělými vlasy zůstala na pozadí školní tabule, vyrovnané a pronikavé oči zkoumají tvář zpovědníka nad novinářským blokem.

Nejraději bych zdůraznil lidskou stránku našeho šéfa. Dalo by se to říci jedním slovem: hrdina. Ve všem. A jako každý heros měl v sobě cosi dětského, naivní duši. Šel svou fantasií tolik dopředu a ničeho se nebál. Tomáš Baťa byl neobyčejný ctitel přírodních zákonů, na příklad gravitace, myšlenky o ní mu šly stále hlavou. Člověk, který dal všechno na stroje! Ale bránil se tomu, jakmile měl stroj, nahrazovat přírodní, živelnou sílu. Když se mu však něco mělo dělat plausible, na příklad nějaká funkce v lidském těle, převáděl si tuto funkci vždycky na stroj, tady se uplatňovalo jeho strojařské myšlení. Jako geniální člověk a selfmademan měl vrozenou nedůvěru k akademismu. To je zdravý korektiv scholastické výchovy. Ale když se přesvědčil, že cesta na příklad lékařského myšlení je správná a že má výsledky, zvláště však když poznal, že upřímně přiznává své nedostatky, jeho důvěra byla neomezená.V poměru k lékařům byl jeden z mála těch, kteří absolutně pochopili a uznali ducha preventivního lékařství. Nemůžeme to dnes ani dost zdůrazňovat. V organisaci medicínské práce mu bylo snadno učinit pochopitelným, že diagnostický lékařský výkon, léčebný výkon a v konečném cíli preventivní výkon lze uskutečnit jen kolektivní prací. Jsme v medicíně na přelomu: vidíme stále zřetelněji, že materie lékařského vědění. tj. Vice versa specialisace, jednak technika diagnosy i léčby s použitím speciálních přístrojů a hlavně metod biochemických je tak obsáhlá, že už nemůže být duševním majetkem jednotlivce, že nemůže být jedincem obsáhnuta.“

Baťa jako pacient dobře rozpoznal tyto nutnosti a ochotně ze sebe vždy učinil předmět kolektivního posuzování a spolupráce lékařů v léčení. Při tom zdůrazňoval v duchu anglosaské mentality touhu pacienta po bezvadné službě ošetřovatelské, již vysoko cenil. Cítil ve výkonu oštřovatelky jeden z nejmohutnějších prostředků, jimiž lékař vládne k dokonalé službě nemocnému. Měl jsem s ním dlouhé debaty o té věci. Nejednou experimentoval v tom smyslu, že se dal ošetřit od lékaře a druhý den si dal totéž udělat od ošetřovatelky. Když zjistil, že to ošetřovatelka provedla lépe nebo mnohem lépe, říkával: lékař to sice nemusí dělat sám, ale musí nařizovat a když musím něco nařizovat, musím to dokonale umět. Kladl neobyčejný důraz na obor, pro nejž vlastně razil výraz, „dentikuru“, pedikuru a když měl náhodou čas, a oštřovatelky mu udělaly ne tu voňavkovou, ale tu potřebnou manikuru a pedikuru a dr. Bartoš mu ošetřil zuby, přímo si oddechoval rozkoší, vyžíval odpočinek a ošetření plně, jako dítě, ano, nikdo neměl tak rád život, nikdo mu nebyl tak vděčný.“

Na otázku po katastrofě odpovídá primář Albert, který nedávno Baťu operoval:

Přišel jsem k letadlu asi čtyřicet minut po katastrofě. Bezprostřední dojem velké devastace, smrt nám vysvětlila pitva. Musila nastat ve zlomku vteřiny u obou současně, u šéfa zlomením prvních dvou krčních obratlů a prodloužené míchy. Ale i všechna ostatní zranění byla smrtelná.“

Pověsti rozšířené novinami o tom, že měl jen nepatrnou ranku na rtu, byly nepravdivé. Šéf měl zlomené ruce, zlomené nohy, i srdce měl probodené žebrem.

Stav nemocnice? Ústav je jako všechny jeho podniky hospodářsky plně zajištěn, nemá závazky. V Baťově Pomocném Fondu má dostatečné reservy k dalšímu rozvoji. V provozu je nemocnice úplně hospodářsky soběstačná, nepoužila a nepoužije nikdy nějaké subvence nebo podpory z veřejných fondů.“

Po tomto prohlášení, které se bude zdát vyznavačům našich politických stran perversním, říká primář: „A teď vás zavedu k Tomáši Baťovi.“

                                                                                     ...pokračování příště...

 

zpět