V městě mrtvého šéfa I.

zpět

V městě mrtvého šéfa I.

Dru F. Kocourkovi Praha XVI.- 1818 Týnec n. Sázavou 12.července

Pane Kocourku,

dovídám se právě o Baťově smrti. Byl bych rád, kdybyste mohl zajet do Zlína a podívat se pro PŘÍTOMNOST, jak to tam vypadá...

Váš Peroutka ..napsal Ferdinand Peroutka v roce 1932 Františku Kocourkovi, který se bezprostředně po tragické smrti Tomáše Bati vydal celou situaci do Zlína zmapovat. Z jeho zprávy si na pokračování něco přečteme.....

 

Příjezd do Baťova kraje.

 

Středa, den před pohřbem. Zlínský odpolední rychlík shromažďuje na Wilsonově nádraží a cestou smuteční hosty. Osobní prátele, oficielní delegáty, zvědavce, zaměstnance Baťových závodů, spěchajících z dovolené do zlínského hnízda zasaženého bleskem. Zítra je pohřeb, říkají na peroně v Praze, čtenáři ve vlaku, obyvatelé nádraží v Pardubicích, Chocni, Olomouci, Přerově. Tady se musí přesednout do osobního vlaku a ten veze skoro samé baťovce až do Otrokovic, kde se přesedá podruhé.

Už dvě stanice před Otrokovicemi jsou okna vagonů obsazena. Teď už? Ještě ne, až za chvíli to uvidíte, po pravé straně: nejdřív první pozdrav Baťova království, veliké tovární budovy, rozseté do širokých ploch zeleně. To jsou pily, papírny a koželužny, postupně nově zařizované, předvoj dalšího vývoje Baťových závodů, hledajících – hlavně pro koželužny – vydatnější zdroje vody, než může dát Zlín. A tady, ano tady uprostřed louky, nedaleko věže papírny a hustého nízkého háje, leží třímotorový zřícený Junkers: tady je osudné místo, tragický průsečík matky země a rychlé, závratně stoupající dráhy jejího syna Tomáše Bati. Vlak vjíždí do otrokovického nádraží, k jehož kolejnicím přiléhá letiště. Pode dvěma vysokými stožáry letecké radiostanice stojí hangáry, dva velké a tři menší. Když se Baťa vracel se svým pilotem Broučkem z legendární cesty do Indie, byly všechny hangáry ozdobeny praporečky a na tom největším prostředním vlál červenomodrobílý prapor. Teď jsou střechy hangárů holé, jen na prostředním se do oblouku napíná prapor smuteční.

Nasedáme do osobního vlaku na trati, kterou koupil Baťa, a vyjíždíme ke Zlínu, kolem asfaltové silnice, kterou před čtyřiceti hodinami jel Baťa ve své černé limousině Ford ze Zlína na letiště, kde naposled startoval. První stanice: Malenovice a dál, trať stále podél silnice, tak nezvykle dokonalé vedle chalup a plotů našeho venkova. Nad zvlněným krajem, nad lesními hřbety, nad sady a pruhy dozrávajícího obilí stojí obloha prudce zrůžovělá po západu slunce. Ale oči se obracejí k jinému zázraku, vytvořenému člověkem, jemuž jedeme na pohřeb. Objevuje se Zlín.

Nejdřív rozlehlá kolonie Letná, červené krychle, rozestavěné pod lesem, prodlouženém zahradami a trávníky standardních vil. Čela továrních traktů, také stejných rozměrů, s lampami zářícími v síti konstrukcí, pod tenkými stropy, nad stroji dosud v práci. Několik odlišných obrysů, skladiště hotové obuvi, první mrakodrap postavený ve Zlíně, o deseti patrech, dva masivy obchodních domů, kde dostanete všechno, nač si vzpomenete, a nade vším, jako chrám proti večernímu nebi nad Baťovým městem se zdvíhá nejnovější také desetipatrový mrakodrap, hotel. Jeho železobetonová konstrukce je již dokončena, a jak tu stojí nahá, se štíhlými sloupy, přetnutými deseti rovinami pater, je krásnější ve své holé geometrii, než bude kdy potom, až tu postaví zdi a nasadí lidi. Na posledním patře, kde má být zahrada, zakotvil – jako všude ve Zlíně – smuteční prapor.

Tak přikrčené, tak malé, tak pravdě nepodobné je zlínské nádražíčko, které Baťa převzal, ale neměl ještě kdy přestavět podle obrazu města svého. Vjíždí se do něho chodbou obrovských Baťových hesel, namalovaných černou barvou na bílé tovární zdi. Jako by je v nejbližší chvíli musily zalehnout všechny ty gigantické budovy, vyrostlé přímo nad kolejnicemi.

 

                                                                                     ...pokračování příště...

zpět