Tři budovy nebo areál?

zpět

Tři budovy nebo areál?

Při současných debatách o osudu diskutované trojice zlínských továrních budov č. 24, 25 a 26 se mnohdy vytrácí argument, že jsou nedílnou součástí kompaktního urbanistického celku, který v daném prostoru vznikal v průběhu jednoho sta let. Kdyby se v jejich případě jednalo o zdevastované solitéry, tak se snad můžeme s jejich demolicí smířit. Dojde-li však k vytržení takto rozsáhlého celku a jeho místo bude nahrazeno novým architektonickým komplexem nerespektujícím sousední výstavbu, nastanou na areálu nevratné estetické škody.

Trojčata

Největší stavební boom továrního areálu firmy Baťa, započatý roku 1923, byl souhrou náhod spojen s přijetím nového standardizovaného konstrukčního systému továrních budov. Jeho podstatou se stala železobetonová kostra s rozponem 6,15 x 6,15 metrů, rovná střecha a neomítnutá spárovaná cihelná vyzdívka střídaná okny, vyplňujícími přes polovinu plochy bočních stěn. Výsledný obraz nových staveb byl umocněn čistotou tvarů oproštěných od všech nadbytečných vnějších prvků.

S novým konstrukčním modelem se pojí dnes diskutovaná trojice budov. Nejstarší a současně svými rozměry subtilnější projekt představuje „šestadvacátá“ budova. K zahájení stavby se přikročilo v roce 1926. Autoři tříetážové budovy z bratislavské firmy Malota a Frič respektovali zavedený konstrukční modul o rozponu 6,15 x 6,15 metrů. K budově byl v šířce tří polí přilepen přístavek: jeho centrem se neslo dvouramenné betonové schodiště a postranní prostory byly upraveny jako šatny, umývárny a toalety.

Historie budov č. 24 a 25 se začala psát o sedm let později. Projekt vyšel z pera stavebního oddělení firmy Baťa. Rukopis obou pětietážových budov se výrazně podobá šestadvacáté budově: železobetonový skelet, meziokenní pilíře, parapetní a výplňová zdiva, prostorná okna v jednoduchých železných rámech, střechy pokryté lepenkou, přístavky s dvouramennými schodišti. V poválečné éře byl v meziprostoru budov 24. a 25 přistavěno ještě pětietážové sociální zařízení, jehož propojení s budovami zajišťovalo ocelové schodiště se zasklenými stěnami a dřevěnou střechou.

Továrna – město

Firmou přejatý funkcionalistický konstrukční systém se od svého prvního uplatnění v roce 1924 rychle prosadil a stal se určujícím pro celý areál. Z původního ekonomického pragmatismu se stala firemní marketingová značka, reklamní prostředek, který určoval podobu další výstavby.

Průmyslová architektura nalezla obratem své uplatnění i mimo výrobní sektor. V různých variacích se struktura typické tovární budovy prosadila za zdmi firemního areálu. V městském prostředí vymezovala podobu občanských objektů jako tržnice, obchodního domu, hotelu, Masarykových pokusných škol, přilehlého internátního bulváru završeného dvěma budovami studijních ústavů a památníkem.

Navzdory podřízenosti nárokům zadavatele zůstával firemním architektům prostor pro individuální pojetí. Zvýrazněním nebo potlačením některých prvků, rozmístěním staveb a jejich orientací dokázali vtisknout nově budované průmyslové a komerční zóně svébytný výraz. Na ploše desítek hektarů rozkládajících se západně od zámku tak vyrostla velkolepá urbanistická inscenace propojující objekty komerční, rezidenční a školní čtvrti s továrním prostorem.

Poválečná čtyři desetiletí

S ukončením nejhrůznějšího světového konfliktu se také ve Zlíně dějiny zdánlivě postavily na novou startovní čáru. Znamením poválečné obnovy se zde staly novostavby 14. a 15. budovy, které byly nedávno zrekonstruovány pro potřeby krajských kulturních a vzdělávacích institucí (galerie, muzea, knihovny). Jejich tehdejší pojetí vypracované architektem Voženílkem svědčí o tvůrčí schopnosti zapojit nové prvky do stávajícího generelu tak, aby dřívější styl nerušily, ale obraz doplnily a rozvinuly.

Vývoj zlínského funkcionalismu se ve svém pojetí úsporné, avšak výtvarně silné architektury po roce 1945 rozhodně nezastavil. Ve východních partii areálu, kde dosud převládalo horizontální rozložení staveb, přinesla nová výstavba vertikalitu. Tím cennější, neboť objekty této části areálu se výrazně uplatňují svou siluetou v dálkových pohledech z městského centra. Areál obohatily například nově vystavěné budovy centrálního skladu obuvi, centrální válcovny směsí a centrální lisovny obuvi, dvojblok budov č. 32 a 33.

Nové výhledy

S restrukturalizací ekonomiky v devadesátých letech skončilo využití areálu pro obuvní výrobu. Dnes je zřejmé, že areál už nikdy nebude zaplněn výhradně průmyslem.

V průběhu posledního desetiletí stojí Zlín před zásadní otázkou: „Co dál s tímto prostorem?“ Na jednotlivých budovách se podepisuje zub času, přitom několik příkladů přestavby továrních objektů, úspěšně realizovaných v posledním desetiletí, ukazuje nejpestřejší paletu možností pro jejich další užívání. Bývalé výrobní haly jsou bez devastujících zásahů adaptovatelné pro rezidenční, administrativní nebo komerční účely.

Bez jasně definované koncepce však ani tyto dílčí úpravy továrních budov nepřinesou dlouhodobě uspokojivé výsledky. Začlenit areál do městského souboru mohou pouze stálí nocležníci, kteří zajistí jeho pestré využívání i po odpoledním vypnutí strojů a odložení montérek. Osídlenci svým chováním a nároky přispějí k hlubšímu propojení areálu s okolním městským prostředím. A právě severovýchodní část areálu, nejvzdálenější od zbývající průmyslové výroby, je vhodná k podobné kolonizaci. Pro snadnou adaptaci prostor založených na továrním konstrukčním modulu se mohou vedle sebe nerušeně rozprostírat startovací byty pro mladé rodiny vedle rezidenčních.

Obchodní kolos sem přitáhne nakupující jen na hodinu či dvě a jako daň s sebou přinese další neřešitelné problémy v podobě přehlcení již tak nedostatečně průjezdného areálu. Nehledě na navýšení hodnot hluku a smogu. Pro frekvenci několika set automobilů denně, na kterou můžeme provoz a obsluhu podobně velkého obchodního centra směle odhadovat, nebyl areál nikdy projektovaný.

S bouráním zmíněných budov navíc vyvstává nebezpečný precedent. Bude jen otázkou času, kdy podobný scénář začnou využívat další investoři. Namísto rekonstrukcí budov postačí jen několik let počkat na jejich devastaci. Využít pak argumentů o konstrukčních vadách bude snadné, budovy se s nimi potýkaly od svých počátků. Převáží-li nyní parciální zájmy, bude veřejnost za několik let jen bezmocně přihlížet, jak se areál rozpadá.

Záleží tak zejména na současných úřadech a veřejných institucích, jestli budou pociťovat dostatek spoluzodpovědnosti za tento výjimečný urbanistický prostor, aby jejich reprezentanti do debaty vstoupili a rozepsanému scénáři bránili.

Martin Marek,
historik a archivář

Martin Marek, historik a archivář

Tři budovy nebo areál?
Tři budovy nebo areál?

zpět