Miroslav Drofa

Miroslav Drofa

Narozen: 25. 10. 1908

Zemřel: 1. 5. 1984

 

Architekt Miroslav Drofa se narodil ve Všehrdech u Plzně v rodině řídícího učitele. Vyrůstal spolu se dvěma sestrami a bratrem jako nejmladší ze sourozenců. Po ukončení studií na Vyšší stavební průmyslové škole v Plzni v roce 1928 uvítal příležitost nastoupit jako dvacetiletý do stavebního oddělení známé obuvnické firmy Baťa ve Zlíně. Firma prosperovala, vyvíjela se rychlým tempem a s ní i široké okolí Zlína. Když začal v roce 1928 svoji profesní kariéru jako stavař a rozpočtář, ještě netušil, jaké možnosti mu předválečný Zlín a firma Baťa poskytnou. Nebylo to jen velké množství práce, vyplývající z potřeby rychle se rozvíjejícího zlínského Baťova koncernu v tehdejším Československu i v zahraničí, ale i občanská a bytová výstavba s tím související. Přesto Baťa nabídnul Drofovi nádavkem to nejcennější, co lze mladému člověku na začátku jeho profesní kariéry poskytnout a to byl pracovní kontakt a spolupráce s kolegy a renomovanými architekty jako byl František Lydie Gahura, Vladimír Karfík a Jiří Voženílek. Spolu s nimi se stal Drofa tvůrcem výrazného funkcionalistického stylu, tolik charakteristického pro město Zlín. Zlínská architektura a způsob výstavby ve Zlíně v první polovině dvacátého století je fenomén, který neměl v předválečném Československu i v celé Evropě obdoby. Ostatně i v celosvětovém měřítku se pro srovnání najdou podobné příklady jen zřídka. Právě ve Zlíně se uskutečnily sny a vize celé tehdejší generace funkcionalistů. Ne realizací jedné či několika budov, ale hned celého města! Zlín se tak stal od poloviny 30. let vedle Prahy a Brna třetím výrazným centrem československé moderní architektury. Ve třicátých letech vznikly jako reakce na jednotvárnost i světový vývoj v oblasti bydlení nové typy domů, mezi nimiž se výrazně uplatnily návrhy F.L. Gahury, V. Karfíka a M. Drofy. Ten ze svojí předchozí odborné praxe věděl, jak důležitým kriteriem pro každého investora je cena stavby a nakolik se dá architektem a jeho týmem toto kriterium pozitivně či negativně ovlivnit. Stále říkal: "Co mohlo stát 100 000 korun, nesmělo stát 101 000 korun." I proto v jeho projektech naleznete konstrukčně a dispozičně jednoduchá a funkčně promyšlená účelná řešení. Tím se snižovaly investiční náklady staveb a přesto bylo dosaženo navíc vyššího standardu bydlení. V roce 1937 vyprojektoval architekt Drofa svůj první projekt typového jednodomku s garáží, po kterém následovaly další návrhy často pojmenované autorovým jménem.

V roce 1939 byl pověřen vedením návrhového stavebního oddělení firmy Baťa ve Zruči nad Sázavou. Plánovaný rozvoj města mu umožnil, aby se spolu s architektem Karfíkem podílel na projektu nové továrny firmy Baťa, návrhu nové školy, společenského domu i sídliště pro zaměstnance. V novém městě tak vzniklo podobné zónové členění jako ve Zlíně - tedy zóna výrobní, zóna služeb, škol a zóna obytná. V roce 1942 byl Drofa povolán zpět do Zlína, aby se stal vedoucím oddělení pro bytovou výstavbu. Stačil přitom zvládat i projekty pro další z Baťových satelitů, Otrokovic-Baťova, Napajedel, slovenského města Baťovany, dnešní Partizánské.

V roce 1940 až 1941 vznikla zlínská městská čtvrť Zadní Díly. V této době se podíleli na dalším rozvoji města Zlína i architekti V. Kubečka, F. Musil, H. Adamec a A. Florián.

V poválečném období mezi lety 1945 až 1948 přesunula firma Baťa svoje sídlo do Kanady. Za oceán po válce odešli natrvalo i někteří Drofovi spolupracovníci. Kontakt s nimi udržoval do konce života zejména písemnou formou. Jeho dlouholetý přítel a kamarád Josef Polášek, mu z USA zasílal řadu let odborné časopisy, které měly hlavně později v období uzavřenosti socialismu vůči civilizovanému světu nedocenitelnou hodnotu pro jeho další profesní růst.

Po druhé světové válce se v roce 1945 transformovalo stavební oddělení firmy Baťa do nástupnické organizace Stavosvit a v roce 1952 do firmy Centroprojekt.

Miroslav Drofa byl již z doby předválečné renomovaným a uznávaným architektem, takže po válce se mu dostalo logicky mnoho příležitostí spolu s kolegy V. Kubečkou, T. Slezákem, A.Vítkem, J. Voženílkem a dalšími zapojit se do obnovy bombardováním zničených továrních a městských struktur jakož i bytové výstavby. Na jeho rýsovacím prkně vznikly mimo jiné projekty dvou osmietážových Morýsových chodbových obytných domů a pěti obytných věžových domů. Jsou dodnes výraznou dominantou třídy Tomáše Bati.

Morýsovy domy, vystavěné v roce 1947 se vyznačovaly na svoji doby vysokým standardem bydlení. Součástí domů byla restaurace, mateřská školka, jesle, byt správce, svobodárny pro pokojské. Každý byt měl již vestavěnou dřevěnou kuchyňskou linku a úložné šatní skříně. Obklady v koupelně byly samozřejmostí. Obyvatelé domu měli k dispozici osobní výtah, shoz na odpadky, prádelnu a mandlovnu. Tyto funkčně dokonalé domy, vytápěné ústředním dálkovým topením byly první stavbou v Československu, orientovanou na prvky kolektivního bydlení. Nejcharakterističtějším architektonickým prvkem domů byly na fasádě předsazené a v koncových sekcích částečně zapuštěné balkony z perforovaných železobetonových prefabrikátů. Tento prvek je sjednocujícím elementem výškových obytných staveb postavených ve Zlíně v období roku 1945 až 1950.

Věžové domy, nepřímo inspirované cestou architekta Drofy do Švédska byly postaveny v rozmezí let 1947 až 1950. Poprvé byla ve Zlíně využita na takovou výšku stavby nosná cihelná konstrukce. Pět věžových domů dotvořilo panorama východní části Zlína. Spolu s Morýsovými domy jsou citlivě zakomponovány do okolní krajiny i zástavby. Vznikla tak nová výšková páteř a kompoziční osa této části města.

V průmyslové výstavbě upřednostňoval Drofa nejen celkový koncept vznikajícího závodu a jeho symbiózu s okolním prostředím, ale vyžadoval na sobě i svých spolupracovnících, aby bylo dosaženo co nejefektivnějšího průběhu výrobního a materiálového toku závodem, optimální konfigurace výrobních a nevýrobních středisek a lidsky přijatelného pracovního prostředí. Projektoval průmyslové objekty různých průmyslových odvětví. To znamenalo vždy především nastudovat a pochopit logické vazby mezi jednotlivými pracovními procesy, utřídit si jejich funkční vazby a hierarchii jejich důležitosti v celkovém kontextu díla. Navržené průmyslové objekty byly charakteristické vysokou univerzalitou a flexibilitou. Drofa si uvědomoval, že se výrobní procesy budou do budoucna vyvíjet směrem ke kontinuální výrobě, automatizaci a robotizaci procesů. Tvůrcům takových konceptů zítřka chtěl poskytnout maximální manévrovací prostor pro realizaci jejich budoucích potřeb.

Architektovi Drofovi osud nadělil velkou příležitost ovlivnit stavební vývoj a architekturu. Nejen města Zlína. Plně této příležitosti využil. Přesto, že jeho stavby vznikaly téměř cely život pod vlivem ekonomického nebo ideologického tlaku, nikdy jej tyto okolnosti nedonutily opustit vlastní zásady, osobitý rukopis a životní názor na architekturu a její rozvoj. Možná i tyto skutečnosti dopomohly k tomu, aby vytvořil velmi vyrovnané a kompaktní celoživotní dílo. Toto zjištění je o to cennější, že byl univerzálním tvůrcem, jak je patrno z přehledu jeho prací. Je autorem více než sta souborů a staveb, u nichž upoutá jednoduchost, účelnost a myšlenka dotažená až do promyšlených detailů.

Oslňující, takzvaně "velká architektura" sloužící osobní prezentaci a tzv. "nesmrtelnosti" autora nemá v jeho pojetí místo. Přesto je jedním z mála autorů, jehož domy byly a jsou zcela spontánně a bez oficiálního vyhlášení nazývány dodnes jeho jménem. K osobnímu věhlasu zůstával zcela lhostejný. Pokorný vztah k přírodě, střídmost užívání pozemských požitků, laskavý vztah k lidem a velká znalost klasického umění se podepsaly na pozoruhodné umělecké propracovanosti a záměrnosti jeho díla při použití krajní jednoduchosti a užitých prostředků. Byl čestným členem Svazu československých architektů.

Architekt Drofa je pochován na Lesním hřbitově ve Zlíně

 

(životopis převzat ze stránek o architektu Drofovi www.drofa.com/architekt/index-en.html, včetně prolinků na tyto stránky skvěle zpracované)